Závod jako každý jiný, plzeňská střelnice, 40 ran, stejné soupeřky a mohla bych pokračovat dál. Takových závodů už máme za sebou nespočet, ale jen jeden za rok se jmenuje „Mistrovství České republiky“. Nevěřili byste, co s člověkem udělá jen ten název.
Týden před tím jsme se vrátili ze soustředění v Plzni, kde jsme neměly ani šanci přemýšlet o tom, co nás čeká za týden. V neděli jsme si odpočinuly a najednou nám to začalo docházet. Nikdo z nás neodolal pokušení podívat se na startovní listiny. Nebyl den, abych se s Káťou nepotkala ve škole a nepadlo o tom slovo a s Vlaďkou jsme si psaly o tomtéž. Panovala mez námi třemi celý týden všeobecná nervozita. Věděly jsme, že chceme přivést medaili ve družstvech, navíc, jak jsme pak všechny přiznaly, si tajně přály tu nejcennější. Žádná z nás by si neodpustila, kdyby družstvo potopila. Potřebovaly jsme se jakkoli odreagovat a nemyslet na to, šly jsme se raději učit nebo koukat na biatlon. V pátek na tréninku to Vlaďce s Kačkou šlo, tak se trochu uklidnily, zato já jsem znervózněla ještě víc.
V neděli to přišlo. Čas nástupu na stanoviště 17:00, poslední směna, další čas na přemýšlení, no nadšené jsme z toho nebyly. Naštěstí příjemným odreagováním pro nás byly medailové úspěchy Petra Nymburského nebo perfektní výkon Klárky Zíkové, která si premiéru na stojákovém MČR odbyla osobákem. Čas letěl neúprosně dopředu, najednou jsme tam stály připravené na palebné čáře, za námi naši připraveni držet palce a Karel Hrádek s Petrem a panem Nymburským případně poskytnout trenérské rady. Jako obvykle jsme si vzájemně popřály hodně štěstí a pak už bylo na každé z nás, jak se s tou odpovědností popereme.
Kačka nasadila „poker face“, střílela si to svoje, a jak už to bývá, skoro nic si z toho závodu nepamatuje. Vlaďka si v průběhu závodu odešla za Petrem pro cennou radu a byl z toho super výsledek. Já jsem se s tím doslova prala sama, protože jsem do toho byla zakousnutá a bála jsem se, že kdybych odešla, ztratím koncentraci. Pořád se mi něco nezdálo, pořád to nebylo úplně ono, tak jsem se neustále snažila dovést ty rány k dokonalosti. Abych nezapomněla, střílel s námi i Dominik. Tomu sice vůbec nevyšel začátek, ale nakonec z toho vykouzli poměrně slušných 380,4.
Konečně jsme to měly za sebou. Kačka spokojená, Vlaďka taky, já trochu zklamaná. Každopádně jsme do toho daly všechny tři úplně všechno a nezbylo nám, než čekat. Když vylezly výsledky jednotlivců, vypadalo to, že jsme fakt smolařky. Kačka čtvrtá se ztrátou tří desetin na Míšu Kailovou na třetím místě, Vlaďka pátá, já šestá. Pomalu jsme balily, když doslova přilítl pan Nymburský, který celou dobu chodil jak mlsný pes a počítal. Zářil jak sluníčko a my čekaly, co z něj vypadne. „Holky, máte zlato!“ Cože? Fakt? Jako vážně? Nemohly jsme uvěřit, že jsme to fakt dokázaly. Najednou se ta drobná zklamání ze čtvrtého místa nebo ne úplně povedeného výsledku rozplynula.
Největší radost jsme měly z toho, že jsme ten strach zvládly, i když to nebylo úplně jednoduché. Teď můžeme s hrdostí říkat: „Jsme mistryně České republiky“.
http://petrnymbursky.rajce.idnes.cz/MCR_VzPu_stoj._Plzen_2016/