Foto 1: Petr Zíka – předání ceny fair play
Dneska bych chtěl napsat o zajímavé kuriozitě, která se nám přihodila na závodech v Poděbradech. Jen pro uvedení do situace jsou to závody 1. kategorie pořádané jednou v roce. Skoro každý rok se o nich zmíním, protože jsou fakt jedinečné. Střílí se v obrovské tenisové hale přestavěné na dvoustrannou střelnici. V Poděbradech se sjede okolo 300 střelců z celé republiky. Pistoláři i puškaři, malí i dospělí. Ti malí se pochopitelně chtějí ukázat a ti méně zkušení se snaží potrápit ty nejzkušenější střelce z reprezentace, pro které je to poslední přípravný závod před ME. Když už jsem se dostal sem, tak musím napsat, že tento přípravný závod opravdu skvěle vyšel Petrovi Nymburskému. Základní závod s přehledem vyhrál tak vysokým výsledkem, že kdyby tak střelil na Evropě v Maďarsku, určitě by střílel finále o medaili. Tak mu držme palce 22.-24. února.
Tak atmosféra nám trošku zhoustla, takže pojďme závodit. Je třeba se plně soustředit na míření, dobře spouštět, mít správnou polohu, nevnímat okolí a a a a ….a taky nabít !!! A přesně to se stalo Petrovi Zíkovi. Při výměně terče si zapomněl dát novou diabolku do nábojové komory a vystřelil naprázdno. Takto vystřelená rána se v pravidlech započítává jako 0 bodů!!! Samozřejmě taková ztráta se již nedá dohnat a je prakticky po závodě.
Foto 2: vlevo Kateřina Hodinová – 3. místo
Pokud se něco podobného stane, tak to spousta střelců řeší novou ránou do stejného terče – když to nikdo nevidí. Petra také nikdo neviděl, ale on posunul neprostřelený terč dál a pokračoval v „závodě“ do konce. Tato rána ho stála v celkovém pořadí 20 míst! Ale! Při vyhlášení výsledků mu byla udělena cena fair play za přiznanou ránu mimo terč a právem si zaslouží velkou pochvalu. Tato situace se nám stane zhruba 1x za rok. Ovšem při počtu střelců v klubu a počtu odjetých závodů je pravděpodobnost takové rány skoro mizivá. A ejhle! Netrvalo ani půl hodiny a na druhé straně haly se začal střílet závod 60 ran vleže, na který se spousta střelců těší celý rok. Je to jakási exhibice pro všechny bez rozdílu věku. Závod trvá pouhých 50 minut a je to celkem šrumec. Není čas na vymiřování. Buď to to umíš a nasypeš to tam, nebo to budeš patlat a pak to rovnou zabal! Tak nějak zněly pokyny z mé strany k našim střelcům. Pěkně se do závodu pustila Kája Janů, ještě lépe Kačka Hodinová, ale nejlépe na tom byla Pája Nymburská. Nasadila od první položky druhé místo a držela se čtyřicet ran. Pak to divně cinklo (známý zvuk rány mimo terč). Kdo to byl??? Pája !! To je přece 0! Přetočila na další terč a závod dostřílela do konce. Zvedala se v slzách. Takový závod a jednou ranou je všechno pryč. Opět to nikdo neviděl, ale nedá se to nepřiznat. Prostě si, jak my říkáme, šáhla. Tak to pěkně obrečela, ale opět spravedlnost se dostavila a ředitel závodu jí předal cenu fair play.
Tak to jsem ještě nezažil. Dvě nuly v jeden den. Je to pryč, jdeme na finále. Tam se prostřílela Katka Michálková v kategorii ženy, juniorky. Po prvních deseti ranách byla pátá a bylo i na víc. Za sebou měla i střelkyni, která se připravovala na Evropu. Tak další 2 rány, střílíme na povel. Všechny holky vystřelily a Katka míří, pak zbraň odkládá, sahá na závěr a honem míří. Tak střílej!!! Už jen vteřina!! STOP !!! Katka nevystřelila. Co se stalo?? Všichni se ptají. Proč nevystřelila? Nestihla nebo nějaká porucha? Takže opět 0 bodů a po další ráně konec jejího finále. Je to vyřazovací závod, a tak střelec s nejmenším výsledkem odchází. Tak co se stalo? Já jsem nedotáhla závěr a prostě bez natažení zbraň nevystřelí. A pak už bylo pozdě.
Foto 3: Nymburská Pavlína
Takže za jeden den tři nuly bylo fakt už moc, ale jak je vidět, i nemožné se může stát. Už máme snad vybráno na tři roky dopředu.
Přesto jsme v Poděbradech uspěli. Katka Hodinová vystřílela bronz – a to mě bavilo, když byla zase na stupních! Petr Zíka a Katka Michálková brali v neděli tzv. velké pódium – oba pátí. A oba osobní rekordy a to o parník. A Katka ještě vyhrála týmovou soutěž v družstvu Dukly Plzeň. Už je pravá Duklačka.
Takže jsme zase byli vidět a hlavně mě těší, že umíme střílet v duchu fair play, i když to někdy strašně moc bolí a jsou i slzičky. Je spousta střelců, kteří toto neumí. My ale můžeme po střelnici chodit se vztyčenou hlavou. Za to chci poděkovat všem i těm, kterým se to stalo v minulosti.
Přeji opět všem pevnou ruku a jasné oko.
Nymburský